Mimo pozornost mainstreamových médií se v průběhu roku 2008
odehrál zásadní střet mezi Čunkovým ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) na
straně jedné a skupinou environmentálně laděných nevládních organizací na
straně druhé. Nešlo o nic menšího, než o to, jak budeme v příštích letech nakládat
s naší krajinou. Kde se postaví
nové elektrárny, nové přehrady a dálnice. Projekty, které mohou zhoršit životní
prostředí desítek tisíc lidí. Předmětem sporu byla příprava tzv. Politiky
územního rozvoje.
Balíček konfliktních projektů
Co se pod tímto odtažitým úředním označením skrývá? V posledních
měsících se například živě diskutuje o dalším rozvoji jaderné energetiky.
Ministerstvo pro místní rozvoj má ovšem tuto otázku zjevně již vyřešenou. V návrhu
Politiky stanoví nejen to, že je třeba vymezit území pro rozšíření jaderných
elektráren v Temelíně a Dukovanech, ale ukládá navíc úkol připravit území
pro výstavbu nové elektrárny v severomoravských Blahutovicích, a to včetně
vodní nádrže, nezbytné pro chlazení reaktoru. Podobných plánů obsahuje návrh Politiky celou
řadu – ať již se jedná o dálnice, plánovanou výstavbu nové vzletové dráhy
v Ruzyni, která bude nesnesitelným hlukem obtěžovat obyvatele blízkých
obcí, nebo třeba o hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva. Zde
jsou souvislosti obzvlášť pikantní – vláda se na jedné straně veřejně zavázala,
že příprava úložiště na území obcí bude pokračovat jen s jejich souhlasem,
na druhé straně ministerstvo v Politice připravuje ochranu území pro
úložiště ve všech potenciálních lokalitách, bez ohledu na nesouhlas dotčených
obcí.
Co je doma, to se počítá
Politika územního rozvoje měla být koncepčními dokumentem,
který bude vyvažovat požadavky ekonomického rozvoje sociálními zájmy a
environmentálními ohledy. Měla být podkladem pro územní plánování krajů a obcí,
který jim mimo jiné poskytne nástroje pro regulaci negativních jevů jako je
nekoncepční zastavování volné krajiny, umísťování obřích obchodních středisek a
využívání brownfields. Namísto toho se její obsah, kromě obecných proklamací,
zúžil na výčet mnohdy kontroverzních projektů energetické a dopravní infrastruktury.
Není se příliš čemu divit, odpovídá to způsobu, jakým byla
Politika připravována. Na sérii neveřejných jednáních úředníků jednotlivých
ministerstev a krajů šlo zřejmě hlavně o to sesbírat jejich požadavky a sladit
je dohromady tak, aby si neprotiřečily. Kraje samozřejmě zůstaly věrné zásadě, podle
níž se počítá každá koruna, která ze státního rozpočtu přiteče na projekty do
jejich regionu. To je patrné zejména z plánů výstavby rychlostní silnic a
dálnic. Sen krajských politiků, střihnout si během svého působení v úřadě
nějakou tu pásku nové dálnice, se v Politice zhmotnil stanovením koridorů
pro všechny myslitelné silniční stavby. Jistě ke spokojenosti ministerstva
dopravy, jehož koncepce rozvoje silniční sítě spočívá bohužel pouze v tom
postavit všechny silnice, které se kdy objevily v nějakém plánu. Bez ohledu
na náklady, na environmentální či zdravotní dopady a na to, zda jsou opravdu třeba.
Ono je to pochopitelné: čím větším rozpočtem ministerstvo disponuje, tím lépe
pro něj a pro firmy na něj navázané.
Tam, kde měly kraje výhrady k některému z projektů
umísťovaných na jejich území, uchýlily se k obchodování. Typickým
příkladem je Jihočeský kraj. Ten sice
s rozšířením JE Temelín zásadně nesouhlasí, ale pokud by stát předem
zajistil výstavbu dálnice do Českých Budějovic, výstavbu a rekonstrukce dalších
silnic na jeho území, nebyl by už Temelín takový problém. Tento přístup už nemá
s územním plánováním a zejména s jeho odbornou rovinou už absolutně
nic společného.
Územní plánování – věc veřejná
Lze namítnout, proč kolem Politiky dělat takový humbuk,
vždyť přece podobných vládních koncepcí byla řada a všechny skončily
v propadlišti dějin, jen co se vyměnila politická garnitura. Háček je
v tom, že na rozdíl od jiných celostátních strategií je Politika územního
rozvoje ze zákona závazným dokumentem. Kraje a obce jsou povinny se jejím
obsahem řídit při vlastní plánovací činnosti. To pochopilo rychle zejména ministerstvo
dopravy, průmyslu a obchodu a další ústřední úřady, které si už dlouho lámou
hlavu, jak proti vůli obcí prosadit různé kontroverzní záměry. Někteří úředníci
se tím ani netají, jak názorně ukazuje úvodní citát ředitele Správy
úložišť radioaktivních odpadů.
Měli to o to snazší, že zákonem daný postup přípravy
Politiky územního rozvoje počítá jen s velmi omezeným zapojením veřejnosti
a obcí. Na rozdíl od diferencovaných
možností zapojení veřejnosti do jednotlivých fází přípravy územních plánů obcí,
dává zákon v případě Politiky pouze možnost zaslat připomínku
k hotovému návrhu. Tedy v okamžiku, kdy již úředníci ministerstev a
krajů dohodli její znění a je těžké něco zásadně změnit. Stavební zákon (mimochodem připravený rovněž
ministerstvem pro místní rozvoj) volí poněkud zvláštní logiku, že čím důležitější
nástroj územního plánování, tím menší požadavek na zapojení veřejnosti.
Politika v poločase
Ačkoliv podle původních představ ministerstva pro místní
rozvoj měla být Politika vládou schválená do konce roku 2008, dodnes nebyla
zařazena ani na program jejího jednání. Důvodů je zřejmě více, ale určitě mezi
ně patří kritika, kterou ministerstvo sklidilo od nevládních organizací,
veřejnosti a obcí. K návrhu tohoto dokumentu se sešlo kolem devíti tisíc
připomínek, zásadní výhrady vyjádřila například i Česká komora architektů. Možná
až nečekaně velký zájem o Politiku bohužel nelze přičíst snaze ministerstva o
co nejširší diskusi, ale právě aktivitám nevládek. Ty v průběhu léta
loňského roku rozjely rozsáhlou informační kampaň, zahrnující i vytvoření
speciálních webových stránek www.pur.eps.cz,
analyzování textu návrhu, přípravu společných připomínek a další aktivity.
Právě díky tomu příprava Politiky překročila práh kanceláří MMR a stala se alespoň
částečně věcí veřejnou. Svoje udělala i drtivá kritika Politiky ze strany
ministerstva životního prostředí v závěru roku 2008. MŽP změnilo svůj
původně poněkud váhavý přístup a ve stanovisku o hodnocení vlivů na životní
prostředí požaduje její úplné přepracování. Je tedy stále šance, že Politika nebude jen
nástrojem prosazení kontroverzních staveb silou, ale skutečně koncepčním
nástrojem územního plánování.
Pavel Doucha
právník, Ekologický právní servis